Kipling 3. kapitola 1.část

24. srpna 2011 v 15:42 | překlad essylt |  David Thewlis
3
BOX STREET, BOW, LONDÝN

Jsme zpátky doma. Eleni se usadila u piána a kouká na televizi. Přehrává si řadu zmenšených akordů, zpestřených sedmičkama a devítkama a celé to uzavírá akordy Cis 7 a Fis moll. Ne, že bych to sám věděl, kdyby mi to neřekla. Říkala mi, co dělá, když to dělala. Dělá to tak. Vykřikuje všechna ta písmena a čísla a hýbe tělem ze strany na stranu, zatímco její prsty kmitají po klávesnici, vlasy má v očích a v puse cigáro. Občas si ho vyndá a všechno to dělá s cigaretou mezi prsty, jako kdyby tvoření tak úchvatné hudby bylo tou nejjednodušší věcí na světě. Chce se mi smát, když vidím, jak strašně touží, abych tomu rozuměl. Občas jí dělám totéž s malováním, jmenuju jí barvy a štětce. V takových chvílích mám pocit, že jsme dokonalí. V takových chvílích mám pocit, že ona si myslí totéž, představte si.

"Prsty dej sem," říká, " levou ruku dej sem a pravou sem. A teď oběma zmáčkni všechno naráz," a bere moje prsty a jeden po druhém nasazuje na příslušnou klávesu. Drží mě za zápěstí a udává mi rytmus. "Tomuhle se říká zmenšené Es," říká, " levou hraješ dvě Es o oktávu níž. Teď se dívej na obrazovku a drž klávesy stisknuté. Já budu hrát pedály."
Dělám, co mi říká. V televizi je právě nějaká žena, která si dělá čaj. Vytáhne z šálku pytlík, přidá lžičkou cukr, přilije mléko, a pak, bez jakéhokoli zjevného důvodu tím vším mrští napříč pokojem. Následuje střih, a záběr na čaj, klikatící se po linoleu, až zmizí pod ledničkou. Ostré zmenšeniny znovu a znovu, zatímco žena si na hlavu natahuje žlutou igelitku s nápisem "C´est Ca!". Pak zmenšené F, pořád dokola, a pak jsem přemístěn na C9. Skrz polythen vidíme tvar ženiny tváře. "A teď F," říká Eleni, odsune si mě z cesty a udělá to sama.
"O čem ten film je?" ptám se.
"Je o jednom muži a jedné ženě," říká Eleni a občas zahraje mimo tóninu, tak trochu jako Les Dawson, ale mnohem chladněji než Les. "Na začátku filmu přejedou v noci kočku a zabijí ji. Ten muž měl popito a jeho reakce na smrt té kočky je... formanská."
"Formanská?"
"Jak bylo to slovo? Říkal jsi, že to znamená "lhostejný" , jako voják."
"Ignorantský," říkám. Miluju Eleni.
"Ano, ten muž je tak ignorantský, že ho ta žena udeří tou kočkou do tváře. Té noci se rozejdou a zbytek filmu je o tom, jak se každý z nich s tím rozchodem vyrovnává. On pije ještě víc než předtím a spí s prostitutkama, a ona se pokouší z kazety naučit francouzsky, protože začala být úplně posedlá jedním číšníkem, který umí říct jenom´Tady je váš účet. Obsluha není v ceně.´ Taky se hodně často pokouší o sebevraždu, jak vidíš," říká Eleni, zatímco žena do igelitky stříhá nůžkami. "Jmenuje se to Mrtvý prostor. Je to komedie."

Později toho dne přijde chvíle, kdy je na Eleni, aby byla tak hodná a pomohla mi vymanévrovat moje dílo z pokoje ven na ulici. Zápasím s navijákem. Jsem do pasu svlečený, a jak spouštím malbu dolů na ulici, pot ze mě jen leje. Eleni stojí vedle náklaďáku s rukama v bok a čeká, až k ní dorazí můj portrét velkého zeleného obličeje. Zatím visí vysoko nad zemí, veliký jak vrata od katedrály a celý zabalený do bublinkové fólie, skrz kterou ten velký ošklivý obličej vykukuje ven. Velké ošklivé oči zírají směrem ke kanálu a pohupují se ve větru. Pro stařenku, která zůstala stát, aby si to všechno prohlídla, to musí být hotová podívaná. Vedle sebe má nákup. Malý psík čenichá v papíru od lízátka. Možná, že si všimla, že jsem to já, kdo to tam visí. Možná zaregistrovala ten velký ošklivý zelený obličej, pak se podívala nahoru na mě a uviděla, že je to můj obličej. Nevím proč, ale z nějakého důvodu cítím velikou hrdost, i když je to hrdost jen před tou shrbenou malou penzistkou dole v ulici. Je to tichá ulice a těžko už půjde kolem někdo další. Ona tam prostě stála a dívala se vzhůru. V úžasu. Myslím, že můžu říct, že v úžasu. Buď to byl úžas - anebo už byla prostoduchá a nevěděla, kde vlastně je.
"Ještě dvě stopy," křičí Eleni, "ještě dvě stopy a mám to!"

Dohodl jsem se s Myersem, který provozuje galerii Doodlebug v Bethnal Green, že se o dopravu postarám a najali jsme si malý náklaďák. Nejsem si vůbec jistý, jestli se to do něj vejde, ale Eleni říká, že i kdyby obraz na krajích přesahoval, tak pokud bude zabalený a pořádně zajištěný, všechno bude dobré. Takhle to říká: Všechno bude dobré. A její silný krétský přízvuk způsobuje, že všechno vypadá jako maličkost.
Začínám se třást námahou a naviják sténá. Při pohledu dolů vidím, že Eleni právě dosáhla špičkami prstů na kraj rámu. Odhazuje svoje nové modré boty přes chodník, aby dobře udržela rovnováhu. Ta stará paní pořád ještě stojí jak přilepená, pes pořád ještě čenichá v obalu od lízátka a s čumákem až uvnitř olizuje zbytky malinové.
"Už je to dole," křičím.
"Jsem tady," odpovídá a stabilizuje obraz na obou rozích, přestože je příliš drobná na to, než aby dokázala rukama obsáhnout celou jeho šířku. Je to největší plátno, jaké jsem kdy vytvořil, a jenom čert ví, proč jsem Myersovi řekl, že ho dopravím sám. Pokud to chcete vědět, tak si myslím, že mi měl nabídnout pomoc, jenže to neudělal a já si začínám říkat, že je to kus bezohlednýho prospěcháře.
Ta stará žena popotáhne psa za vodítko a odchází. "Pojďme, Reggie,"říká. Protáhne se kolem Eleni, pokyvujíc hlavou, a Eleni se na ni usměje a říká, že se omlouváme. A já si pomyslím, že já teda ne, ale vím, že Eleni ano, a že to myslí vážně, a že já ji miluju a každý den děkuju hvězdám za ten den, kdy se Godfrey Bolton rozhodl přehodit tu koňskou uzdu přes trám. "Mám to," křičí, "teď to držím já." Nechám naviják ještě párkrát otočit, dokud obraz nespustí napříč ulicí, směrem k výkladní skříni staré tiskárny a nezapře ho o její zeď.
Ulicí se blíží červený Volkswagen brouk. Má po sobě namalované černé tečky, aby vypadal jako beruška. Právě, když si Eleni utírá ruce a dívá se nahoru, jestli už jdu, vyřítí se zpoza rohu motorka, celá nakloněná na stranu, jako ty na starých fotkách z Tourist Trophy, co mi kdysi ukazoval táta. Beruška vyhýbá, ale není to nic platné - motorka zpanikaří a projede přímo skrz prostředek mého obličeje. Eleni padá dozadu k náklaďáku a motorkář, tak rychle jak byl na zemi, je zase na nohách a poskakuje nahoru a dolů, aby ukázal, že mu nic není. "Sakra, to bylo divný," slyším ho říkat, "to bylo kurva divný." Sundává si helmu a kouká na svou motorku, která kouří a pořád ještě vrčí přímo uprostřed mých tlustých, olejových, do bublinek zabalených úst. Plátno je na cáry.
Dívám se na to z výšky a mám chuť skočit, ale neudělám to. Jak bych mohl chtít skočit, když mám takovou dívku, jako je Eleni? Pokouší se motorkáře zachytit, aby se uklidnil. Ten je fakt v dobrým stavu. "Sakra, to bylo divný," opakuje znovu a znovu, pořád dokola. A pak kolabuje a já spěchám k telefonu, abych zavolal záchranku.


Když jsem byl s Shebou, bydleli jsme v malým hnědým bytě s výhledem na Leicester Square. Pamatuju si, jak jsem jednou v noci ležel na zemi, sjetej trávou a opilej tennesseeskou sour mash whisky. Sheba byla někde venku. Nevěděl jsem kde. Nejspíš někde šukala s nějakým zasraným teenagerem. Dole na náměstí byli tři pouliční muzikanti. Jeden zpíval "King of the Swingers" skrz malej zesák, kterej pěkně osolil. Druhej, v dlouhým ohozu vínové barvy s tmavočerveným motýlkem, ze sebe chrlil cosi z Turandot. A uprostřed těch dvou se usadilo bolivijský kytarový combo, který jelo, jako kdyby si právě na záchodcích v Equinoxu jednu práskli. Navrch k tomu všemu ten nepříčetnej rambajz z lunaparku a premiéra nové bondovky v Empire a ústřední melodie, vřískající z šestimetrových tlampačů. Pět hasičských stříkaček řvoucích na Picadilly. A další, znáte tu pasteveckou zvonkohru před Švýcarským centrem, tu s těma pitomýma černýma zvonkama, co vyhrává Molly Malone, ačkoliv netuším, co to může mít společnýho se Švýcarskem. Tak jsem tam tak ležel, poslouchal jsem to všechno a říkal si´Kurva, můj život už je mimo kontrolu.´ A byl. Naprosto jistě. A tak druhýho dne ráno, protože Sheba se pořád ještě neobjevila, jsem si spakoval pár věcí a vydal se přes náměstí. Daleko jsem se nedostal. Zamluvil jsem si pokoj v hotelu Hampshire mezi Garfunkel's a kinem Odeon. Byl to pokoj za dvě sta čtyřicet devět liber za noc a zůstal jsem tam čtrnáct dní.

Když jsem se konečně dal dohromady a chtěl zavolat Shebě, abych jí řekl, že je po všem, už tam nebyla. Nastěhovala se k nějakýmu diabetickýmu skateboarďákovi, kterýmu nevadila její spánková porucha, nutkavý záchvaty masturbace ani špinavý podprsenky, rozházený po podlaze jeho claphamskýho squatu. Fajn.
Jedna legrační věc: uprostřed Leicester Square stojí Shakespeare, obklopenej čtyřma ošklivýma rybama, ze kterých stříká špinavá voda. Opírá se bradou o zaťatou pěst a civí na malou sochu Charlieho Chaplina. Když jsem se jednou v noci potácel náměstím, měl Chaplin na bronzové držce připlácnutej šlehačkovej dort. Mezi lidma tam venku je pár opravdických umělců. Opravdických. Jenže takhle zatraceně mrhaj´ svým životem.

Eleni má moji hlavu v klíně, říká mi 'lásko' a 'miláčku' a takový věci, a líbá mě na ruce, hladí mě po vlasech, abych je neměl v očích, který jsou úplně rudý, to vím jistě, a bolavý a lesklý od slz. Trvalo mi tři měsíce, než jsem ten ošklivej zelenej ksich namaloval, jen Bůh ví, kolik hodin jsem strávil zíráním do zrcadla jako v tom záběru z filmu "Záření", kdy už je Jack Nicholson ztracenej. Ten, co trvá asi minutu, a nikde se nic ani nepohne, ani vlásek a vy si říkáte "Do prdele, už je ztracenej."
Eleni mě líbá na ruce, hladí mě po vlasech a říká mi 'lásko' a 'miláčku' a takový věci.
Podruhé během jedinýho týdne mi tečou slzy kvůli obrazu.

Začal jsem k Biance chodit dřív. Chodím k Biance každý pondělí poslední tři měsíce, od července. Od té doby, co Lennyho nominovali. Od té doby, co Lenny tu nominaci přijal. Od té doby, co Lennyho nominovali a Lenny se nedokázal rozhoupat k tomu, aby odmítnul, přesně tak dlouho chodím k Biance. Ale není v tom žádná spojitost. Co má být, že jsem začal k Biance chodit den poté, co přišel s tou úžasnou zprávou? Co má být, že Bianka zná jeho prostřední jméno a jméno psa jeho matky? Není v tom žádná spojitost. Co má být, že Biančin opelichanej papoušek vykřikuje ´Lenny!´ pokaždé, když mě vidí?
A stejně, jak jsem řekl: začal jsem k ní chodit dřív. Zeptala se mě, jestli chci bylinkovej čaj nebo raději zelenou čínu, a já na to, že Čína je celá rudá, a začali jsme se bavit o komunismu, důvtipu, Freudovi a vousech. Řekla mi, že pogonofobie je strach z vousů a já jí povídal o tom, jak kubánská inteligence jednou zmařila tajnej plán CIA vymyslet prášek, kterej by se nasypal Castrovi do bot a po kterým by mu upadly vousy. Zasmála se. To bylo poprvé, co jsem ji viděl se smát. Je docela hezká, když se směje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama