Kipling 2.kapitola 1.část

15. srpna 2011 v 15:19 | překlad Essylt |  David Thewlis
2
57 NORRIS AVENUE, BLACKPOOL

"Hektore," křičí máma, "chceš kousek kuřete?"
Už celý roky jsem vegetarián a ona to ví. Ani jednou jsem to neporušil, to taky ví. Tak proč mi proboha pořád nabízí kuře, to vám neřeknu. Už mi ho nabízí skoro dvacet let a určitě v tom hodlá pokračovat ještě dalších dvacet, jako kdyby si myslela, že jednoho dne možná změním názor a řeknu no tak to sem dej a zbaštím to. Už toho mám dost.
"Slyšel jsi mě?"
Ano, slyšel jsem tě, mami. "Mami, je to maso. Kuřecí maso."
"Ale není to kráva," ukáže se ve dveřích obýváku.
"Co je tohle za logiku?" říkám a nalívám si druhou půlku piva.
"No jo, ty a ty tvoje cizí slova," řekne skoro koketně a hodí po mě kuchyňskou chňapkou. "Tak houby. Houby budeš jíst, ne?"
"Ano, proč bych je neměl jíst?"
"No co já vím, jak to s tebou je," prohodí a nechá ta slova viset ve vzduchu, jako kdyby tím myslela mnohem víc. "S tebou je to pokaždé jinak. Jednou řekneš "Jo, dám si sušenku," a příště "Ne, ne, já nejím sušenky". Piješ alkohol a pak zas nepiješ. Sladíš si čaj a příště už ho nesladíš. Nemůžu vědět, jestli jíš houby, nebo ne."
"Houby jsou v pohodě."
"Cože?" ptá se táta, který sedí v rohu pokoje a sleduje ragby.
"Nic, tati. Jenom jsem říkal, že houby jsou v pohodě."
"Houby jsou co?"
"V pohodě, tati," říkám a on se zamračí a schová bradu. Vrací se ke hře a zesiluje zvuk.
"Protože ti můžu udělat houbový rizoto, jestli chceš."
"To zní skvěle, mami."
"A Eleni si ho dá taky?"
"Jo, to bude fajn."
"Nechce kuře?"
"Ne, mami."
"Ale ona není vegetariánka," říká a protírá si oči, "nebo je?"
Sakra dobře ví, že není, což ji z nějakého důvodu obzvlášť těší.
"Ne, mami, není. Ale moc maso nejí a nemá ráda kuře."
"Nemá ráda kuře?"
"Ne."
"Myslela jsem, že kuře má rád každý. Chci říct, že chápu, když se někdo masu vyhýbá, protože je odpůrce, jako ty. Ale jestli někdo může a jenom to prostě nemá rád, tak… to si neumím představit."
"No, máš to tak, mami."
"Oni v Řecku nemají kuřata?"
"Samozřejmě, že v Řecku mají kuřata."
"Co já vím," říká máma, "já jsem nikdy v Řecku nebyla, že jo," vrhne pohled na tátu a zvýší hlas. "Nikdy jsem nebyla venku z téhle zatracené země."
"No, máš to tak, mami." A najednou taky sleduju ragby, ačkoli ho nesnáším od té doby, co jsem ve škole dostal tu pecku do hlavy.
"Bude chtít párek?"
"Mami!" Nakonec jsem to udělal. Jsem tu teprve čtyři hodiny, a už jsem na ni vyjel.
"Ach jo, ty ses tak změnil," řekne, sebere zas svoji kuchyňskou chňapku a s mumláním kráčí pryč. "Tak já vám oběma udělám to mizerný rizoto."
Sparky, astmatický a neurotický jorkšír mých rodičů, se vynoří zpod sekretáře a započne dvouminutové kňučení a kvíkání tohoto žalostného špinavého rance chlupů, jakým už Sparky je. Zaujme pozici na mém levém rameni a zírá na mě těma strašně děravýma, uslzenýma hnědýma očima. V krátkých smrdutých závanech cítím jeho páchnoucí terrieří dech. Zatraceně směšnej exemplář.
Dám si dva pořádné hlty piva a podívám se na tátu. Je ke mně otočený z profilu. Zdá se mi, jako kdyby ke mně vždycky býval z profilu. Je alergický na tuhle sedačku, říká, bůhvíproč, a tak má teď neustále ucpaný nos a neustále otevřená ústa a pořád válí jazyk po dolním rtu. Klečí na kolenou u televize.
"Co děláš, tati?" řeknu a smetu Sparkyho ze svého ramene na podlahu.
"Hm?" není si jistý, jestli jsem mu něco říkal, nebo jestli jen něco někde udělalo hluk. Zprvu se na mě ani nepodívá, dívá se směrem ke knihovně, jestli třeba nevypadla knížka. Ale nejsou tam žádný knížky. Říkáme tomu knihovna, ale je plná malých keramických grenadýrů a rámečků s fotkama. To teda fakt má co dělat s knížkama!
"Táto," křičím, "to jsem byl já," a on se ohlédne. "Ptal jsem se, co to děláš."
Zdvihne se a posadí se na okraj křesla. Usměje se a potřese hlavou. Mám tátu moc rád. "Ale, takovej zpropadenej problém, Hektore," říká a dívá se dolů na něco, co drží v ruce..
"Co je to?" ptám se.
Krátce se zasměje a s úsměvem znovu potřese hlavou. "To pitomý malý naslouchátko, co mi dali." Zvedne ho nahoru, abych se mohl podívat. "Má to tadyhle ten suchej zip a má se to přidělat na televizi, ale ať visím, jestli se mi to tam povede připevnit." Znovu kleká na kolena a začne to znovu zkoušet. Připnul jeden konec zipu k okraji reproduktoru a pokouší se přimět druhý kus, připojený k naslouchátku, aby tam držel. Nedaří se mu to. Čím víc se mu nedaří, tím víc se snaží to tam udržet. A čím častěji to odpadává, tím častěji potřásá hlavou a vzdychá. Mám tátu moc rád.
"Ukaž, mrknem se na to," říkám a přikročím k rohu sedačky, abych viděl, co s tím je.
"To abych líp slyšel televizi, aniž by to bylo pro mámu moc nahlas."
Beru si od něj tu věc a on se posadí zase posadí. Kleknu na kolena a dívám se, jestli si s tím dokážu poradit. Po pár pokusech přidržím oba kusy zipu proti světlu. "Tati," říkám, "ty tady máš dva stejný kusy."
"Cože?" ptá se.
"Tyhle dva kousky zipu. Jsou stejný."
"Jak to myslíš?"
"No, to je suchej zip, tati. Znáš suchej zip? Víš, jak to funguje?"
"No, abych byl upřímnej, tak ne."
A najednou mám divnej pocit. Je mi smutno. Opravdu smutno. Nejdřív nevím proč. "No, je to jako háčky a očka."
"Jo?"
"Nebo jako zástrčka a zásuvka v elektrice,"
"Tak?" a naklání se blíž, abych mu to ukázal. Podržím oba kusy proti obrazovce, takže to vidí.
"Máš háčky," říkám, "a máš očka. Malý smyčky. Ale to, co je tady, je jenom spousta malých smyček.
"Aha."
"Nejsou tu žádný háčky."
"Jenomže takhle jsem to dostal."
"Takhle to ale nebude fungovat."
"Tak to je průšvih," říká. Vezme si ode mě ty dva kousky a zkusí je přiložit k sobě a téměř okamžitě toho zas nechá, aby mi ukázal, že to pochopil. "No není to dobrý," říká, "když nám dali jenom smyčky."

Pak si uvědomím, proč je mi tak smutno. Můj táta, který mi uměl postavit auto, dokázal zavést elektřinu v domě nebo nainstalovat celou kuchyň, neví, jak funguje suchej zip.
Nad hlavou slyším kroky. Musí to být Eleni, která vstává. Spala skoro tři hodiny a zdřímla si i ve vlaku. Protože minulou noc nespala. Noční můry. O její matce, zazděné v lodi kostela. Jen dvě oči, které patrně koukaly skrz škvíru mezi cihlami. Eleni se svíčkou. A pak začne pršet. Probudila se celá zpocená. V noci bylo chladno, ale ona se probudila celá zpocená. Jednu chvíli vstala a slyšel jsem ji, jak hraje na piano Gershwina. Jen tak tak jsme stihli vlak, tak byla vyřízená. Miluju Eleni. Moc se mi líbila ta cesta. První polovinu cesty mě rozesmívala a pak si položila hlavu na moje rameno a spala až do Warringtonu.
"Myslím, že Eleni už je vzhůru," volá moje matka. Slyším sykot rozpáleného tuku, puštěné kohoutky, rachocení talířů a pánví. Rozhodnu se a jdu rovnou do kuchyně.
Je to hezká kuchyň. Malá, ale přehledná a funkční. Máma to má v kuchyni všechno pěkně pohromadě. Mám jen pár nejasných vzpomínek na to, že bych kdy viděl na lince něco stát. Zdálo se mi, že všecko bylo vždycky umyté a uklizené zpátky v příborníku ještě dřív,než se podávalo jídlo.
"Tak to je klika," říká máma, "protože to rizoto už je skoro hotové.
"Pěkně voní."
"Mám kousek petržele. Chceš na to petržel, nebo se nemusím obtěžovat?"
"Nemusíš, mami."
Slyšíme spláchnutí záchodu a pak kroky na schodech. Dveře se otevřou a Eleni si protírá oči. Vlasy má celé rozházené a šaty zmačkané.
"Ale, ale," říká moje matka, "koukněme, kdopak to tu je." Říká to ironicky, s všeodpouštějící laskavostí. Chce si popovídat, a může si popovídat s Eleni a jedna druhou budou rozesmívat. Má Eleni ráda. Nesnášela Shebu, ale Eleni má ráda. I když Eleni je Řekyně a potýká se s akcentem, dokážou spolu tlachat celé noci. "Moc často vás dva nevidíme," řekla moje matka onehdy večer do telefonu, a tak jsme si udělali o víkendu čas a skočili do vlaku.
"Spala jsi? Zdřímla sis trošku, děvenko?" ptá se máma a jde k ní s velkou lžící, olepenou kouřící rýží. Eleni zamrká očima, rozhlédne se kolem a usměje se. "Och, ahoj," říká, jako by se právě teď v tomhle okamžiku probudila. Sheba vždycky vstávala se špatnou náladou. Sheba se nikdy neprobudila a neřekla "Och, ahoj." Vždycky jsem se děsil toho, když šla spát.
"Nazdar, dámo, vstáváme, vstáváme," říká máma.
Jdu k Eleni a obejmu ji. Políbím ji na vršíček hlavy. Její tělo je celé vyhřáté a ona voní spánkem. Mám chuť ji pomilovat.

Setkali jsme se spolu takhle: v roce 2004 jsem bydlel v Box Street v Bow, v Pomfret House v bytě číslo 67. Skrz dveře jsem často slýchal její piáno. Občas jsme se míjeli na chodbě, řekli jsme si ahoj, začervenali se, loudali se a padaly nám věci. V čísle 66 bydlel pan Godfrey Bolton, postarší chlápek prohnaného výzoru, který si, tváří v tvář hrozícímu uvěznění v souvislosti s násilným útokem na závodního koně, řekl, že bude nejvhodnější, když se oběsí. Židle, která spadla na svíčku, již pan Bolton postavil na noční stolek, (snad aby osvětlila jeho stručný vzkaz), způsobila malý požár. Všiml jsem si ohně v samém počátku a vyrazil jsem ze dveří jen proto, aby mě mohla potkat Eleni Marianos, která vyrazila ze svých. Načež jsme po malé diskusi dali do vyrážení těch Boltonových. Poté, co jsem uhasil oheň svým županem (a zůstal nahý), jsme šli dál a našli našeho souseda, jak visí ze stropu na koňské uzdě. O osm měsíců později jsme se rozhodli jeho byt koupit, a protože už jsme se v té době milovali, probourali jsme ho na obou stranách a udělali z toho jeden byt. Někteří z našich přátel měli za to, že je to trochu strašidelné a mluvili nám o tom za zády.
"Cílové foto" zněl vzkaz Godfreyho Boltona, a u toho byl malý křížek, což mohl být polibek nebo krucifix, to nebylo jasné. "Cílové foto", podepsáno "God Bolton". (god = bůh)

Všichni čtyři jsme se usadili, každý se svým jídlem, a zády k sobě jsme sledovali epizodu z jakéhosi seriálu. Máma se nám snažila vysvětlit různé podrobnosti, co se udály v předchozích dílech, ale čím víc vysvětlovala, tím míň jsme chápali o co tam šlo, až byla i ona nakonec celá popletená a začala štelovat hlasitost, jako kdyby se to tím dalo nějak vysvětlit. Táta tam jen seděl, díval se, nesouhlasně pomlaskával a potřásal hlavou nad tím, co se na obrazovce dělo, jako kdyby nikdy nepoznal takovou prostopášnost. To trvalo až do půl deváté, kdy oznámil, že si vzal prášek, a šel se nahoru dívat na dokument o Rasputinovi. Sparky ho následoval.
"Vy se v Londýně na televizi moc nedíváte?" říká máma.
Já a Eleni jsme spolu stočení na sedačce. Mám ruku zezadu pod její sukní, ale není nás vidět. "Moc ne, mami, ne," říkám.
"Já a táta neděláme nic jinýho."
"Na tohle se díváte?" ptám se a ukážu na Celebrity Fit Club.
"Tohle?" řekne a potáhne nosem. "Kvůli tomuhle se nevzrušuju. Za měsíc budou stejně tlustí jako teď."
"Na Channel 4 je nějakej program o Tracey Emin," říkám. Eleni se mi přitiskla prdelkou na stehna a přede, jako že už by možná chtěla jít spát.
"Oh, tu ne," říká máma.
"Nemusíme se na to dívat," povídám, "já už jsem to viděl, ale Eleni ne."
Máma se vzdává. To díky té zmínce o Eleni. Miluje Eleni. "Přepni si to," říká, " budu se dívat."
Vezmu dálkový ovladač a Tracey Emin se posadila na svou sedačku, kouří a pije a říká 'Ser na tohle' a 'Ser na tamto' a pateticky se rozvykládává o tom, jak potratila. A pak klusá skrz nějakej park, krmí veverky a tvrdí, že my všichni máme potřebu se o něco malého starat. Kradmo mrknu na mámu a ona jen nehnutě zírá na obrazovku, jako kdyby sledovala kouzelníka a pokoušela se přijít na to, jak ten trik dělá. Konečně promluví: "Dobrý Bože," říká, "co je to zač?"
"Já vím, mami, je to magor," říkám, i když to nemyslím vážně.
"Ty ji znáš?" ptá se máma.
"Několikrát jsem se s ní potkal."
"No já nevím."
Eleni se zdvihne na jeden loket. "Sedí se ti tam dobře, Connie? Nechceš si lehnout na gauč?" Ještě si nezvykla, že tomu říkáme sedačka.
"Ne, ne, miláčku. Vám to tam svědčí, jen se k sobě přitulte. Mně je tady dobře."
Eleni se znovu uhnízdí v mém náručí. Odhrnu jí z očí ofinu, podívám se na ni, usměju se a políbím ji na nos. Taky se usměje a přimhouří oči jako kočka. Chci jít co nejdřív do postele a potichu se s ní pomilovat. Tak jak to musíme dělat pokaždé, když přijedem na pár dní do Blackpoolu.
Tracey jezdí videokamerou po svém bytě a je to jenom zatracená skládka. Podívám se na mámu. Má obočí nahoru a přemítá nad svými kotníky.
"Měli by udělat dokument o tobě, Hektore. Ty děláš lepší věci než je tohle."
"Čekám, že udělají, mami."
"No to si myslím. Ty totiž aspoň umíš malovat. Podívej se na ni. Podívej se na ty kresby. Jako kdyby to kreslila přiblblá opice."
"To je taková koncepce, Connie," říká Eleni a díky jejímu přízvuku to nezní namyšleně. Zní to, jako kdyby byla přímo zrozená k tomu, aby pronášela věty typu 'to je taková koncepce, Connie' , jako kdyby neměla žádnou jinou volbu, jako kdyby už nikdy neměla říct nic jiného. Miluju Eleni.
"Jak to myslíš?" ptá se máma, aniž odtrhne oči od obrazovky. Eleni se znovu zvedne. "No, ona je otevřená. Snaží se, aby byla tak otevřená, jak to jen jde. A nazývá to uměnim."
"A co si o tom myslíš ty, Hektore?" ptá se máma a já vím, kam tím míří. Že myslí na moje obrazy a že jedině ty ona opravdu považuje za umění. Ale je to to samé, jako ty naše konverzace o kuřatech. Už to tak trvá dvacet let. Ví moc dobře, že jsem šťastný, když můžu nazývat uměním ty nejrůznější věci, i když je to třeba ke škodě mému vlastnímu dílu. A to je to, co tak nesnáší. Chce, abych se postavil za to, co dělám. Chce zaníceného hrdinu, který se utvrzuje ve své cestě, a to je všechno dobře a v pořádku, ale já jsem ve skutečnosti naprosto otevřený, co se umění týče. Jestli chce Mark Quinn zmrazit vlastní krev do tvaru své hlavy, nebo jestli Jake a Dinos chtějí přilepit svoje ptáky na dětský tvářičky, tak podle mě proč ne.
"Mně se líbí, mami," říkám, zatímco Tracey vykládá o tom, jak si vytáhla z kalhotek plod. "Myslím, že umění by mělo být otevřené."
"No já jdu do postele," řekne, " myslím, že je to totální rapl."
Jde do kuchyně, chvilku tam něčím rachotí, pak zhasne, dá nám podrobné instrukce o tom, jak vypnout plynové topení a že nemáme vypínat akvárium a pomalu jde ke dveřím. Ještě kývne směrem k televizi. "Je sprostá," řekne, " je to zatracenej oplzlej blázen, ta holka. Nechápu."
Já a Eleni se dodíváme na zbytek a když to skončí, vypnem všechno kromě akvária a začnem se líbat. Mám v sobě pár piv a jediný, co chci, je líbat ji celý hodiny. Slyšíme tátu, jak nahoře chrápe, svlíknem se, nakolik si můžem dovolit, a milujem se, přímo tam, na té krémové sedačce, na kterou je můj táta bůhví proč alergický.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama