Úplné zatmění

23. prosince 2007 v 14:26 | essylt |  Básně
"Absint, dvakrát !
... miluješ mne ?"

- Mám tě rád, víš ...
a ty, ... ty mě ?

Miluješ ? Ano ?
Tak ruku dej mi
a na stůl polož, dlaní vzhůru.

Objedu hrotem čáry žití,
pak nakreslím kříž
a do tvé dlaně
bodnu
tak, až se stolu dotkne !

Jen krev... a bolest ... a pláč

To je má láska,
víc nenabídnu.
A nečekej, že ti budu věrný !

Jsem mladý ... básník ...
a svět chci změnít,
na vlastní kůži prožít všechno !

Víš, rozhodl jsem se být geniální.

Budeš mi dávat,
co je třeba,
a na dno až sáhneš, rozejdem se.

Vezmu ti čas,
tvůj klid a soudnost,
rodinu, kterou pro mě zrázíš,

nevinnost duše,
staré múzy,
i hrdost, (jestli jaká byla...)

To bude naše dohoda,

že za to všechno
vášeň dám ti,
jiskru a mládí rozvernosti,

nezdolnou touhu
věčně žhnoucí,
posedlost, těla nevolnictví ...

Pak zurážím tě
a tlouci budu
slovy, jež lásku nejvíc bolí !

Jen vězení nes
za touhu mstít se -
zůstaneš sám.
Já vinen nejsem

tou slabostí tvojí,
a neodpustím,
že výstřel tak těsně minul se cíle !

A až mě nikdo neuslyší,
v skrytosti srdce vyhládlého
zavzlykám tiše: Miluji tě,
příteli můj ... miluji ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama